Sbohem, Volterro - Jednorázovka

16. května 2009 v 10:00 | P-Facinelli |  Fan Fiction
Teď v noci vypadal starý Volterrský hrad ještě temněji než obvykle. Napadlo mě, co by si asi mysleli lidé, kdyby jen tušili, kdo ho obývá. Zvláštní bylo, že je odstrašoval i teď, když si mysleli, že je to jen neobydlená stará zřícenina.
"Carlisle, opravdu by sis to měl rozmyslet." naléhal na mě Aro, když mě naposled vyprovázel dlouhým tunelem ven. V přítmí, kdy všechno okolo dostalo fialový nádech, vypadaly jeho rudé oči skoro jako tmavě modré.

"Není co, Aro. Jsem vám vděčný za vaši pohostinnost, ale mám jiné cíle než vy." řekl jsem klidně.
Marcus s Caiem šli beze slov v našich stopách. Marcus byl jako obvykle netečný ke všemu okolo a Caius měl špatnou náladu. Jako skoro každý den.

"Bude nám tu chybět tvůj jiný pohled na svět." řekl Aro po chvíli ticha, kdy patrně přemýšlel o dalších způsobech, jak mi můj odchod vymluvit.
"Já vím, že se mnou nesouhlasíš."
"Nejde o to, jestli s tebou souhlasím, Carlisle. Jde spíše o to, že se toho od sebe můžeme tolik naučit." Do jeho hlasu se vloudil dobře známý nadšený tón, který signalizoval, že si mám začít dávat pozor na jazyk. Aro byl nebezpečný, když se pro něco nadchnul.
"Určitě se nevidíme naposledy." řekl jsem opatrně. Přál jsem si, abychom už konečně došli k ústí tunelu a tuhle cestu měli za sebou.
"Snad se tedy uvidíme co nejdříve, protože jsi opravdu jedinečný, Carlisle." Obvykle používal spíše slova jako jiný, zvláštní či podivný.

Konečně se před námi objevil úzký pruh světla. Na jednom místě tam na zem dopadala tlumená záře pouličních lamp jedné zapadlé Volterrské uličky. Zastavili jsme se kousek od toho místa, abychom se rozloučili.
"Sbohem Carlisle. Snad se brzy uvidíme." řekl Aro a nepřestával mě sledovat svýma nevy
zpytatelnýma očima.
"Sbohem Aro. Sbohem Marcu, zbohem Caie. Bylo mi ctí." řekl jsem s nutnou slušností. Přece jen jsem právě mluvil s králi upírů.
"Nám také, příteli. Kdyby tě přestalo bavit bratříčkování s lidmi, vždy tě rádi uvítáme." řekl Caius a na chvíli se mu i povedlo vymazat ze svého hlasu ten nabručený podtón.
"Sbohem." řekl Marcus stručně a velmi nepatrně se na mě usmál.

Naposled jsem se na ně podíval, než jsem se otočil směrem ke světlu. Svým rozhodnutím jsem si byl jistý, přesto jsem měl stále obavy. Zvládnu tak těžký úkol, který jsem si zvolil? Už jsem sice dokázal pohybovat se okolo lidí, aniž bych jim ublížil, ale být tak blízko jejich krve, to bude určitě mnohem těžší.
Ale já to musím zvládnout. Tohle je to jediné, co má smysl.

Vstoupil jsem do pruhu světla a jediným skokem jsem se vyhoupl na ulici, za svým cílem a svobodou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.